MEMENTO MORI - SUS (SCROFA) DOMESTICUS

​

V dávných dobách pravěké Evropy, kdy byla příroda respektována a uctívána, hrála archaická prasata významnou roli. Prase, podobně jako další zvířata, bylo v náboženských představách pravěkých lidí samostatnou jednající bytostí. Kromě toho mělo velký význam i v praktické rovině: poskytovalo zdroj masa, tuku a kůží, které byly nezbytné pro přežití v náročném prostředí. Kosti, kly a zuby divočáků se využívaly při výrobě nástrojů, zbraní a ozdob. Úzký vztah člověka a prasete dokládají jeskynní malby v Altamiře i starověká mytologie. Jen ve Starém zákoně je prase pokládáno za nečisté zvíře a muslimové i Židé mají konzumaci vepřového masa zakázanou. Tento zákaz má nejspíš racionální základ, totiž ochranu konzumentů před parazity žijícími v syrovém mase.

​

S nástupem zemědělství začali lidé domestikovat zvířata, včetně prasat, pro obživu a práci. Divoká lesní prasata postupně ztratila svůj autonomní život a stala se závislá na lidské péči. Věčné války vyžadovaly náročné zásobování a uzené vepřové maso vydrželo až dva roky. Přechod mezi starověkou Evropou a středověkem změnil i vztah mezi lidmi a prasaty. Důsledkem feudálního rozparcelování krajiny na lesy a pole ve vlastnictví církve, panovníka a šlechty byl mimo jiné pokles významu prasete v evropské společnosti. Vepři byli zastíněni hovězím dobytkem, který začal místo nich figurovat v dobových předpisech a zákonících. Prestiž pastevců prasat klesala.

​

Prase, uvězněné v temném chlívku ve vlastních výkalech, čelilo ponurému osudu. Stalo se symbolem špíny a nadávkou. Ve středověkých vyobrazeních bývá prase zachyceno na porážce, ilustruje zimní hromadění zásob. Je ukazováno spíše jako objekt než partner a jeho tvář často vyjadřuje strach.